Pláč je pro miminko tím nejdůležitějším způsobem, jak s námi komunikovat. Je to funkční mechanismus mláďat, který slouží k přivolání matky, zajištění tepla, ochrany a výživy. Většina z nás žije v přesvědčení, že děti pláčou pouze tehdy, když mají hlad, bolest, plnou plenku nebo jsou unavené.
Když se však stane, že miminko často pláče, i když jsou všechny fyziologické potřeby naplněné, rodiče se cítí bezradní. Ztrácí sebedůvěru a chtějí, aby jejich miminko někdo „opravil“. Žijí v představě, že každý pláč je potřeba vyřešit. Myslí si, že miminko nemá a nesmí plakat, jinak jsou oni špatnými rodiči.
Moderní výzkumy ukazují, že dětský pláč má ale mnohem hlubší význam. Abys svému děťátku lépe porozuměla, je potřeba rozlišovat tři základní typy pláče:
1. Pláč potřeb (Aktuální potřeby)
Tento typ pláče zná každý. Miminko jím dává najevo, že se teď v přítomném okamžiku děje něco, co potřebuje změnit. Komunikuje své fyzické potřeby.
- Proč vzniká: Miminko má hlad, chce se kojit, je unavené, potřebuje spát, vylučovat, je mu příliš teplo či zima, chybí mu kontakt, nebo je kolem něj příliš mnoho podnětů.
- Jak reagovat: Jakmile tuto konkrétní potřebu naplníš (nakrmíš ho, přebalíš, namasíruješ mu tělíčko nebo ho uložíš ke spánku), pláč ustane. Většinu těchto potřeb nejlépe zajistíš právě skrze fyzický kontakt.
2. Pláč vzpomínek (Vyprávění příběhu a emoční hojení)
Někdy miminko pláče, i když je nakrmené, suché a v bezpečí milující náruče. V takovém případě může jít o pláč vzpomínek a emoční hojení. Miminko tím ventiluje a zpracovává dřívější náročné zážitky, nejčastěji náročný průběh těhotenství a porodu (který je stresující sám o sobě) či dlouhé odloučení od mámy. Miminka totiž vnímají tlak kontrakcí, nedostatek kyslíku, zaplavení stresovými hormony, nepříjemné medicínské intervence či odloučení, během a po porodu velmi intenzivně.
Těhotenství, porod a atmosféru kolem si nepamatují vědomě. Pamatují si to skrz tělesné a emoční pocity, které jsou schopné vyjadřovat pláčem.
Zvláštní kapitolou jsou děti narozené císařským řezem, nebo děti po umělém oplodnění. Mohou být po porodu více uplakané, nebo naopak, na své potřeby rezignují a „probuzení“ jim trvá déle. Jakmile se pak miminko dostane do bezpečí k mamince, začne plakat, někdy i hodně, protože ví, že je v bezpečí. Věří, že jeho máma pláč unese a ono může pustit vše, co se v něm nahromadilo.
- Jak ho poznat: Tento pláč bývá velmi zoufalý a často ho doprovází tzv. aktivní řeč těla miminka. Jde o opakující se pohyby, jako je zběsilé propínání zad, „šlapání“ nožičkami, tahání se za ouško, sahání na jedno konkrétní místo nebo otáčení hlavy ze strany na stranu. Tyto pohyby vyjadřují impulsy a tlaky, které byli pro miminko moc intenzivní a tělo si ji pamatuje.
- Co dítě potřebuje: Miminko v této chvíli nepotřebuje hned utišit, nabídnout prso nebo dudlík. Potřebuje, abys ho bezpečně držela a s láskou a empatií mu naslouchala. Chce „odvyprávět“ svůj příběh. Když pocítí, že jsi s ním v jeho emocích přítomná, stres se z jeho tělíčka uvolní a pláč přestane. Miminku je vhodné také ukázat, že ho vidíme, když se nám snaží něco sdělit.
- Jak reagovat: Nejednoduší věc, kterou můžeš udělat, je, že jeho pohyby začneš zrcadlit. Když se např. opakovaně dítě tahá za uší, sedni si oproti němu a ve chvíli, kdy to dělá, dělej to s ním. Mluví na něj s pochopením, že víš, že ti něco chce neverbálně říct. Je to pro něj signál, že ho konečně někdo vidí a rozumí mu.
3. Pláč z nesouladu (Zrcadlení prostředí a stresu)
Miminka jsou neuvěřitelně citlivá na vztahové pole a atmosféru, která je obklopuje. Pláč z nesouladu je reakcí na napětí v rodinném prostředí. Pokud zažívala stres matka již v těhotenství, prožívalo ho i nenarozené miminko.
Zdrojem může být skrytý konflikt mezi rodiči, vysoká míra stresu z vnějších okolností, nevyřešený šok z porodu nebo přílišný tlak na to být „dokonalým rodičem“. Nervová soustava miminka až do věku cca 9 měsíců, není schopná se sama uklidnit. Potřebuje k tomu vnější pomoc jiné, klidné a stabilní osoby. V případě, že je rodič pod stresem, neklidný a nevěří si, dítě v jeho přítomnosti jen zrcadlí jeho aktuální psychický stav.
- Jak ho poznat: Pláč se zdá být zacyklený. Jakmile se miminko začne trochu uklidňovat, znovu se lekne a propukne v pláč. Na běžné utišování nereaguje.
- Jak reagovat: Klíčem není snažit se za každou cenu utišit miminko, ale podívat se na zdroj napětí v rodině. Dítě potřebuje cítit stabilitu a bezpečí. Často pomohou postupy ke zklidnění samotných rodičů, protože tzv. koherentní (harmonické) srdeční pole rodiče, dokáže přirozeně synchronizovat a uklidnit rozrušené srdce dítěte.
Pláč, stres a hormonální koktejl
Mnoho lidí si myslí, že pláč automaticky znamená zvýšenou hladinu kortizolu (stresového hormonu). Tak to ale není. Pláč sám o sobě stresovou reakci neaktivuje, je až odpovědí na stres. Pláč a slzy jsou způsobem, jakým se tělo snaží nadbytečného kortizolu zbavit a odplavit ho z těla ven. Emoční slzy mají úplně jiné složení než ty, které nám tečou např. při krájení cibule. Jejich úkolem je odplavit stresové hormony a přinést duši i tělu uvolnění.
Míra stresu u dětí závisí především na míře kontaktu s rodiči a na rychlosti reakce na jejich potřeby. Miminko, které tiše a klidně leží o samotě v postýlce, může taky zažívat obrovský nevyjádřený stres z osamění a mít vysokou hladinu kortizolu, zatímco miminko, které pláče v náručí své mámy, může být v mnohem větší biologické pohodě.
Když držíš plačící miminko v náručí, spouštíš tím v jeho těle mocnou obranu proti stresu:
- Oxytocin: Tlumí stresovou reakci a drží kortizol na uzdě.
- Serotonin: Ovlivňuje dobrou náladu, podporuje zdravé spánkové cykly a správné trávení (děti s dostatkem kontaktu mají větší chuť k jídlu a lépe prospívají).
- Dopamin: Způsobuje vznik příjemných pocitů.
V náruči tak proti jednomu stresovému hormonu kortizolu stojí hned tři hormony štěstí a bezpečí, což je pro miminko obrovská biologická převaha.
Mýtus o „hodném miminku“
V naší společnosti stále převládá názor, že „hodné miminko“ je to, které je tiché a nepláče. Rodiče jsou často pod tlakem okolí, aby dítě co nejrychleji utišili a když to nejde podle jejich představ, hledají pomoc venku. Objíždějí různé terapie, ptají se cizích, často anonymních lidí v diskusích na internetu, jak to oni měli s jejich dětmi. Případně pláč a neprospívají dítěte svádějí na různé potravinové alergie.
Místo toho, abys vzala svoje dítě do náruče, hodila ses do pohody, požádala o pomoc blízkou osobu a důvěřovala procesu vývoje, jsi nešťastná, nevyspalá a hladová. Není to ale tvoje chyba. Poradit ti komplexně, s nadhledem a v souvislostech, dokáže málokdo.
Vzkaz pro rodiče
Pláč tvého miminka není známkou selhání, rozmazlenosti ani pokusem o manipulaci z jeho strany. Je to důvěra, se kterou, s tebou sdílí své prožitky. Na pláč dítěte, ať je jakkoli staré, je dobré vždy reagovat nejlépe dotekem, kojením, chováním, houpáním nebo pochopením.
Pro dítě je nesmírně důležité cítit, že ho nehodnotíš, nesoudíš a přijímáš ho s jeho momentální náladou. S dítětem mluv o tom, jak se cítí. Ptej se ho a říkej mu také i o svých vlastních pocitech. Když zrovna neobjevíš přesnou příčinu pláče a nedokážeš miminko hned utišit, nejsi neschopná máma. Svou pouhou přítomností, klidem a empatickou náručí dáváš dítěti najevo, že na to není samo a že spolu to zvládnete. Děti, které mají dostatek kontaktu a péče, totiž postupně pláčou méně a méně.
Zdroje:
Přirozené kojení, Když miminko pláče. https://prirozenekojeni.blogspot.com/2017/11/kdyz-miminko-place.html
Appleton Matthew, Návrat k přirozenosti, nakl. Bohemica Books, 2024, ISBN 978-80-909024-8-0
skripta a znalosti z výcviku Integrative baby therapy, pod vedením Matthew Appleton, kterým právě procházím