K manuálním terapiím mě přivedly dvě maminky. Během domácí návštěvy ohledně psychomotoriky a kojení, nezávisle na sobě, popisovaly, že se s miminkem chystají k terapeutce, která kromě lidí ošetřuje i zvířata. Pro ně jasná věc, já jsem nechápala.
Moje úplně první reakce byla: „Ty necháš malé miminko ošetřovat na veterině?“ V obrazech jsem jasně viděla veterinární ambulanci a tam to ležící nebohé dítě. Brr, představa 😊.
U druhé zmínce o téhle terapii, jsem už pátrala dál. Míša mi všechno vysvětila a náš rozhovor zakončila touhle větou:
„Víš, malé dítě ani pes ti neřekne, co mu schází, kde ho to bolí, co potřebuje. Na to musí terapeut přijít sám. Nacítit se, nahmatat, uvolnit stažené tkáně, vnímat, vidět a dekódovat reakce toho živého tvora.“
To byl objev. Hlavně pro mě, zdravotníka. Bylo to něco úplně nového, než s čím jsem se doteď setkala. Propojení lidského a zvířecího světa. Jak přirozené a jasné. Byl to velký AHA moment. Zjistila jsem, že výše vzpomínaná metoda se jmenuje Osteodynamika® a vytvořila ji na základě osobních zkušeností Andrea Dunová.
V té době jsem se aktivně věnovala kojeneckým masážím a na programu dne jsem měla i rekvalifikační masérský kurz. Vyrazila jsem tedy i na kurz Dornovy metody pro psy v Institutu zdraví zvířat.
K zvířatům mám velmi blízko. Dospívaní jsem prožila v jezdeckém oddíle, doma jsme neustále něco chovali. I dnes, je to u nás jak v zoo-koutku. Kromě tří dětí s námi bydlí jeden pes, dvě kočky, tři pískomilové, čtyři morčátka a pečujeme o jednoho koně 😊.
Úvodní kurz Dornovy terapie mi otevřel dveře do nového světa. Teorie byla vysvětlená jasně a srozumitelně, lépe než na zdravotnických školách. Tam bylo úplně jedno, jestli se jednalo o nohu člověka, koně nebo psa. Ono je to v závěru skutečně jedno, končetiny, až na malé funkční odchylky jsou stejné.
Praxe, ta nebyla ale vůbec jednoduchá. Můj pes odmítal spolupracovat, mně nešlo se na něho naladit. V okamžiku, když jsem to chtěla vzdát, přišla za mnou Ája a půjčila mi svého pejska. No, bála jsem se. Sahat na jejího chrta s pocitem, že to musí být správně, i když to dělám poprvé, nebylo vůbec snadné.
Vytrvala jsem. Kvalita kurzů, jejich obsah, atmosféra, lidi kolem, toho jsem se chtěla opakovaně zúčastnit. Z kurzů pro malá zvířata jsem plynule přešla na zvířata velká. Před lety, dnes již kamarádka Míša, měla velkou pravdu. Dítě ani zvíře samo neřekne, co ho trápí. Je krásné sledovat psa, který se pod rukama terapeuta, po prvotní nedůvěře úplně uvolní. Koně, který při terapii relaxuje se svěšenou hlavou a u toho si přežvykuje.
Kruh se uzavírá. Přes zvířata, která mě obklopují od narození, jsem se dostala k práci s dětmi a přes děti jsem opět u zvířat.
Proč ošetřuji i zvířata a nevěnuji se jenom lidem?
Protože čím více různých těl si nahmatám, tím více se o nich a od nich můžu naučit.
Terapie zvířat dělám ve volnem čase jako koníček a jako součást získávání terapeutických dovedností a sběru zkušeností.
Ošetřuji zvířátka kamarádům, lidem v naší stájí a zvířata v rodinách klientů. Pokud chceš terapii dopřát 4nohému kamarádovi, dej vědět, domluvíme se.
Poznámka: pod označení manuálni terapie spadá vše, co se děla na těle klienta rukama, tj. klasické masáže, dornova metóda, fasciální techniky, kraniosakrální terapie, akupresúra, baňkování, lymfodrenáž a pod. Techniky se v průběhu terapie můžou různé kombinovat i doplňovat.
