Mateřství je nejkrásnější období v životě ženy, slyšíme tak často, že to naše společnost bere jako fakt. Má to tak být a žena, která cítí něco jiného je zvláštní, nedospěla. Mnohokrát si to my ženy ani nepřiznáme samy před sebou. Tajně brečíme do polštáře a před světem se tváříme, že mám právě něco spadlo do oka. To smítko je přitom obrovská bouře, která právě probíhá v naši duši.
Z mladé, krásné, bezstarostné ženy plné energie a elánu, se porodem stane máma. Máma se srdcem na dlani, co by se pro své dítě rozdala.
Před porodem jsme jen samy za sebe. Na našem rozhodnutí závisí, co budeme dělat, s kým se budeme stýkat. Prožíváme nerušené chvilky s partnerem, plánujeme společný život.
Když otěhotníme, dítě je stále součástí našeho těla, o kterém rozhodujeme jen my. Těšíme se, vybíráme jméno, nakupujeme výbavičku, představujeme si, jaké to bude krásné až se narodí. Mateřství je přece nejkrásnější období v životě ženy. To, že je nám špatně, cítíme se unavené, rozladěné, máme strach, je přece normální, zvládly to jiné, zvládneme to i my. Chodíme do práce a žijeme, jako by se nic nedělo. Ono se ale děje, celá naše bytost se mění, jsme v jiném stavu.
Miminko bude na světě a my si konečně zavážeme tkaničky a budeme moct volně chodit a dýchat. Čekají nás jenom dny zalité sluncem, mateřství je nejkrásnější období v životě ženy.
Naše děťátko je s námi. Žena se proměnila v matku. Pečuje, kojí, nosí, uspává a zapomíná na sebe. Kdo vlastně je? Pryč je období, kdy se bezstarostná dívka vracela domů nad ránem. Ten malý uzlíček určuje, co bude ve dne i v noci dělat. Žena – matka se ztrácí, nemá čas na svoje potřeby. Odpoledne ještě v pyžamu zjistí, že nemá vyčištěné zuby a čaj na podporu kojení chladne na lince. Je unavená a nechápe, co se to s ní děje. I když je mateřství nejkrásnější období v životě ženy role matky je jedna z nejtěžších. Nedá se na ni dopředu připravit, musí se prožít na vlastní kůži.
Dětský pláč je to, co nás obvykle vyvede z rovnováhy. Stačí si představit jízdu v autobusu, kde v kočárku pláče miminko. Máma se ho snaží co nejrychleji utišit, okolí rozdává rady a věří, že to zabere. Mnohdy to trvá jen pár minut, než autobus zastaví, maminka vystoupí a cestující si společně oddechnou.
Za stěnami bytů a domů se odehrává něco podobného s tím rozdílem, že tam není možnost úniku. Žena zkouší různé metody a triky s jediným cílem: aby konečně nastalo ticho, které značí, že dítě je spokojené. I to nejpohodovější miminko má občas chvilky, kdy ani jeho máma netuší, co se děje. Dítě pláče a pláče. V ženě se rozpoutá kolotoč pochybností a otázek. Proč brečí? Co mu je? Miminko předci nemá plakat. Já nevím, co chce. Jsem z toho unavená, nerozumím mu. Jsem vůbec dobrá máma, když nedokážu utišit vlastní dítě? Babičky obvykle neporadí, tak, aby se nám to líbilo a kamarádky jsou na tom stejně. Zbývá internet a jeho nepřeberné množství diskusi na ty sama témata. Jak udělat to či ono, aby bylo dítě šťastné, spokojené, nakrmené, vyspané. Co ale maminka, je taky šťastná a spokojená, když stále něco hledá a zkouší? Je doma na té vysněné dovolené a stále to není tak, jak si představovala. Je nedokonalá, je nespokojená. Nespokojená se sebou, s partnerem, dítětem, okolím. Kdyby to bylo jinak, než to je, určitě by to bylo lepší.
Takhle to ale nejde. Je to cesta do pekel nekonečné snahy o něco, co není možné. My všichni jsme jenom lidé z masa a kostí, kteří máme své silné a slabé stránky. Jsme tu, abychom se od sebe učili, inspirovali se a spolupracovali. Všichni děláme věci tak, jak nejlépe umíme. I když tatínek nepřebalí děťátko tak dokonale jako my, podpořme ho v tom. I když kamarádka na své děti křičí, neznamená to, že je horší máma.
Pojďme si hrát, smát se a nebrat věci tak vážně. Vím, je to těžké ale dá se to.
Požádejte okolí o pomoc, přesně tak, jak to udělala Popelka. Místo smutnění a probíraní popela, zavolala své holoubky. S důvěrou a láskou jim přenechala trápení a tím se ji otevřela cesta na vytoužený královský ples.
Jenom odpočatá a spokojená máma může svoji lásku předávat dál.
