fbpx

Jeníčkova cesta do bazénu – vaničkování v rodině

Na nápad vaničkování a celkově pohybu ve vodě nás přivedl náš syn Jeníček vlastně sám 😊. Narodil se o čtyři týdny dříve, a přestože bylo všechno v pořádku a Jeníček velmi pěkně prospíval, trápily ho silné a dlouhotrvající novorozenecké koliky a větší tenze v tělíčku. Měl také velké potíže se spánkem. Zkusili jsme s manželem všechny možné rady od nejbližší rodiny a přátel, ale koliky neustupovaly a spánek nepřicházel. Ve vývoji nijak výrazně nezaostával, ale veliká tenze malému tělíčku pohyb rozhodně neusnadňovala. Zejména na bříšku ho nutila do záklonů. Rozhodli jsme se vyzkoušet vaničkování. Věřili jsme, že by mu voda mohla pomoct se uvolnit a třeba ho i příjemně unavila.

Takto jsme se dostali k Andy. Dorazila k nám na první návštěvu. Povídali jsme si o Jeníčkovi, o těhotenství, o porodu a o Jendově vývoji dosud. V té době mu byly asi 3 měsíce. První vaničkování bylo rozpačité, protože voda ho rozhodně neuvolnila okamžitě. I ve vodě bylo znát, jak je celý tuhý a neví, co se s ním děje. Do vody jsme ho pokládali v klidu, neplakal. Jakmile jsme ho ve vodě více povolili z náruče a drželi pouze na rukou, začal plakat, prohýbal se nám do luku, mával ručkama ve vzduchu a kdykoliv se dotkl okrajů vany, jako by se lekl ještě víc a začal jančit. Díky tomu si občas loknul vody a celý kolotoč začal znovu. To byl úplný opak, než co jsme od pobytu ve vodě očekávali. Manžel nedával najevo pochyby tolik jako já, mě občas hlavou problesklo, zda už to není přes čáru a zda ho spíš netrápíme, místo abychom mu pomáhali a dopřávali něco příjemného a něco navíc.

Manžel pak musel pracovně na dva týdny na služební cestu a na mě bylo, abych s Jendou vaničkovala sama. Moc jsem z té představy nadšená nebyla, a i jsem to chtěla střídat s klasickým koupáním v dětské vaničce po dalším uplakaném vaničkování. Nakonec jsem to neudělala a nyní, s odstupem času, jsem moc ráda, že jsem se tehdy trochu kousla a srovnala si to v hlavě natolik, že jsme opravdu ty dva týdny s Jendou společně vaničkovali, a i za ty dva týdny byl znát pokrok. Jeníček najednou neplakal, když jsem ho ve vaně pustila z náruče a držela pouze pod hlavou a pod zadečkem. Při dalším jsem ho mohla i trochu víc povozit po vaně. Byli jsme spojené nádoby. Čím víc se ve vodě líbilo Jendovi, tím víc jsem byla i já uklidněná a opět převládalo přesvědčení, že to je fajn zážitek, který má smysl. 

Po prvním vaničkování jsme tenkrát vyslovili otázku, zda je možné, že by to nemuselo vyjít a Jendovi se ve vodě nelíbilo ani do budoucna. Měli jsme totiž s manželem v plánu začít chodit s Jeníčkem plavat. Na začátku se nám to zdálo jako nereálné. Andy nám ovšem dodala odhodlání a novou energii. Řekla, ať vytrváme, zkoušíme to a uvidíme při další návštěvě. I na to jsem myslela, když jsem s Jendou vaničkovala sama a on se mi vrtěl na rukách, propínal a celkově jsem měla spíš strach, že se mi z rukou vysmekne, než abychom si to asi oba dva užívali. Nechtěli jsme to vzdát, měli jsme tam vidinu toho společného plavání v bazéně, a tak jsme opravdu vaničkovali pravidelně a snažili se Jeníčka vždy příjemně na plavání ve vaně naladit. Povídali jsme, zpívali jsme, vzali jsme mu tam oblíbenou hračku a po malých krůčcích jsme viděli, že je to opravdu lepší 😊. Než měla Andy přijít podruhé, už se Jeníček dokázal ve vodě uvolnit, a dokonce se na nás i usmíval, když jsme ho vozili jako lodičku po hladině 😊. Toto celé trvalo asi měsíc, kdy na jeho začátku bych asi těžko věřila, že na jeho konci budeme mít ve vodě Jendu, který se usmívá a ve vodě si užívá. 


Při druhé návštěvě jsme zkusili i potápění. Končilo to pláčem, byl celý vyděšený, co se mu to stalo, ale už jsme věděli, že to je jen reakce na něco nového. Byl to rozhodně zvláštní pocit, když šel Jenda pod vodu, ale chtěla jsem, aby si k vodě vytvořil hezký vztah, takže jsem se snažila potlačit úlek v očích. Pocit úlevy, když se vynořil tam ale byl 😊. Opět jsme ale řešili, zda má smysl uvažovat o plavání ve velkém bazénu. Andy nás tehdy znovu uklidnila, že bazén by mohl být lepší než vana, díky většímu prostoru.

S vaničkováním to byla dlouhá cesta, než se dostavil Jeníčkův příjemný pocit z vody. Nyní je to pro nás všechny prima večerní činnost. Jenda se u toho usmívá, začíná nám občas i vykládat, když si lokne. Lokne si, ale jako by se nechumelilo, hraje si s hračkou dál, nebo pokračuje v plutí po hladině.

Jako pětiměsíční miminko jsme Jeňu přihlásili na plavání a brzy za sebou budeme mít čtvrtou lekci. Kurz a manželovo zaměstnání umožňují, abychom chodili plavat všichni tři. Je to krásně strávený rodinný čas. Věřím, že i Jenda vnímá, že tam pro něj jsme oba dva a oba se podporujeme navzájem. Potápíme se, užíváme si společný čas, následně saunu a masáž. Je krásné vidět, jak se Jeníček ve vodě pohybuje, jak objevuje, co ve vodě dokáže a je mu v ní příjemně. To byl náš záměr a jsme moc rádi, že jsme dali na Andy a vytrvali.
Děkujeme za podporu. Jana, Pavel a Jeníček 😊.