Již při podání přihlášky na “zdrávku” jsem věděla, že chci pracovat s malými dětmi. Lákala mě porodní asistence, jesle i práce na dětském oddělení.
Po maturitě jsem nastoupila v Bratislavě na specializovanou chirurgii zaměřenou na děti kojeneckého věku. Po čase následovalo dětské kardiochirurgické ARO, v roce 2005 stěhování do Prahy a práce na JIP dětské plastické chirurgie.
Dále jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku novorozeneckého oddělení, dětské neurologie i ambulance pediatra. Za ty roky jsem se potkala se stovkami dětí, jejich rodiči a různými životními příběhy.
Když jsem poprvé otěhotněla, otočil se mi život vzhůru nohama. Vše bylo jiné, než jsem si představovala a měla vyčtené z knih. Nebylo vůbec jisté, či se miminko narodí. Místo radosti z očekávaní jsem přepadla strachu a beznaději. Z pochmurných myšlenek mě vytáhlo pražské A centrum, které, jak se ukázalo později, postupně změnilo můj pohled na těhotenství a následné i mateřství.
Moje první děťátko bylo malinké, hodně plakalo, nespalo a psychomotoricky se nevyvíjelo podle tabulek. Rodina byla daleko, manžel celé dny v práci. Vojtovu metodu jsem vydržela praktikovat týden. Neustále jsem si říkala, že musí existovat i něco jiného než jenom jedna metoda cvičení.
Narazila jsem na plávaní dětí, kojenecké masáže, nošení dětí v šátku, alternativní přístupy ke zdraví. To bylo to, co jsem hledala. S dcerkou jsme plavali, doma hravou formou pravidelně cvičili, chodili na kraniosakrální ošetření, masírovali, mačkali terapeutické bodíky, docházeli na odblokování zatuhlého tělíčka, přemýšleli nad jídelníčkem. Postupně, jak rostla ona a její dva mladší sourozenci, stále více jsem se seznamovala s novými možnostmi terapií ve vztahu k malým dětem.
Po 10 letech na rodičovské dovolené a osobního vzdělávaní se v oblasti péči o děti, jsem měla naivní představu, jak se vrátím do zdravotnictví a moje nabyté zkušenosti tam budu předávat dál. Přišel ale náraz do zažitého systému práce, přemýšlení a nechuti cokoli změnit.
Dozrála myšlenka postavit se na vlastní nohy a nabídnout rodinám službu, která byla u nás známa od nepaměti, návštěvu miminka v domácím prostředí. Mám tak možnost dívat se na svět dětí jinýma očima a neustále osobnostně i profesně růst.
