Proč je rytmus prostředkem ke zklidnění, ale natřásaní na gymnastickém míči přetěžující?
Když je miminko neklidné, pláče nebo se mu nedaří usnout, většina rodičů intuitivně sáhne po houpání. Pohyb v náruči je totiž pro dítě známou možností, jak se zklidnit a usnout. Zná ho už z období v děloze, kde byl rytmus chůze, dechu i hlasu maminky známou věcí. Právě rytmus a opakování pomáhají nervovému systému miminka orientovat se v tom, co se v těle děje.
Houpavé pohyby napodobují prostředí, ve kterém dítě strávilo několik měsíců před narozením. Každý krok matky vytvářel jemné kolébání v plodové vodě a stimuloval smysl pro pohyb v prostoru. Vestibulární, tj. rovnovážný systém bývá někdy označován jako šestý smysl, protože zpracovává informace o poloze a pohybu těla a úzce souvisí s regulací svalového napětí, dechu, srdeční frekvence i bdělosti.
Není proto překvapivé, že miminka houpání milují, kde uklidňující účinek má často i na dospělé. Rytmický pohyb pomáhá přecházet z režimu aktivity do režimu odpočinku. Ne ale každý pohyb přináší úlevu.
Zvlášť u novorozenců a kojenců, kteří mají vyšší svalové napětí, asymetrie nebo tzv. osové blokády je zásadní rozdíl mezi jemným rytmickým houpáním a prudkým natřásáním či poskakováním. Jemný, plynulý a předvídatelný pohyb pomáhá aktivovat část nervového systému, která je zodpovědná za zklidnění dechu, zpomalení srdeční frekvence, trávení i schopnost navazovat kontakt. Dítě se snáze naladí na přítomnost rodiče, jeho tělo se uvolňuje a postupně opouští režim pohotovosti.
Naopak rázové, trhavé nebo opakovaně nárazové pohyby mohou mít u těchto dětí opačný efekt. Natřásání v náručí, v autosedačce nebo v rodinách velmi časté poskakování na gymnastickém míči může u miminek zvyšovat svalové napětí, zhoršovat asymetrie, ztěžovat sání, zvyšovat neklid nebo reflux a narušovat spánek. Vestibulární systém, který zpracovává informace o pohybu a rovnováze, je u těchto dětí často přestimulovaný. Místo zklidnění pak dochází k další aktivaci a tělo reaguje zvýšeným napětím nebo pláčem.
Rodiče často popisují, že se miminko při poskakování na míči nejlépe uklidní. Rychlé a opakované pohyby totiž mohou krátkodobě přehlušit vnitřní nepohodu nebo napětí v těle. Nervová soustava na silný podnět někdy reaguje útlumem nebo stažením, které zvenčí působí jako zklidnění. Ne vždy však jde o opravdové zklidnění. Po zastavení pohybu se může napětí znovu projevit nebo dítě vyžaduje ještě intenzivnější stimulaci.
Není houpání jako houpání. Směr pohybu může hrát roli. Zatímco pohyb ze strany na stranu má často uklidňující a uspávací efekt, pohyb zepředu dozadu může být pro některé děti spíše aktivační. Při předozadním houpání lze u malých dětí někdy pozorovat větší bdělost, otevřené oči, zájem o okolí nebo radostnou aktivitu. Tento typ pohybu může být vhodný během bdění, ale ne vždy podporuje přechod do spánku. Boční houpání naopak více připomíná kolébání v děloze a bývá nervovou soustavou snáze interpretováno jako signál k uvolnění.
A co houpání nahoru a dolů?
Vertikální houpání, tedy nahoru a dolů je právě typ pohybu, který dítě zná z prenatálního období nejlépe. Při chůzi matky totiž nedochází primárně k pohybu do stran, ale k jemným změnám tlaku a pružnému pohybu nahoru a dolů. Každý krok vytváří lehkou kompresi a následné uvolnění, které plodová voda zpomaluje a změkčuje. Dítě nezažívá rázy, ale rytmické pružení.
Závěsné kolébky nebo hacky zavěšené na pružině mohou tento typ pohybu velmi dobře napodobit, pokud je pohyb pomalý, plynulý a bez trhání. Jemné vertikální mikrohoupání může podpořit uklidnění nervového systému, snížit svalové napětí a usnadnit přechod do spánku.
Pokud pružina dojíždí na doraz, pohyb je rychlý nebo dochází k prudkému návratu, pak už nejde o houpání, ale o opakovanou rázovou zátěž. Ta může u miminek zvyšovat tonus a dráždit vestibulární systém.
Právě proto se u velmi malých miminek doporučuje hacku mírně zatížit např.kilem mouky. Dodatečná hmotnost stabilizuje frekvenci pohybu pružiny, snižuje amplitudu a zpomaluje její návrat. Pohyb se tak více přibližuje rytmu chůze, na který je dítě z dělohy zvyklé. Dítě je možné do hacky také zavinout a tím mu ještě více připomenout stísněný prostor, který zná z prenatálního období.
Stejně to platí i pro houpání v náruči, které by mělo být pomalé, plynulé, bez trhání a ideálně v kontaktu tělo na tělo v poloze klubíčka. Velkou roli u toho hraje i dech rodiče, na jehož rytmus se dítě spontánně naladí. Pokud miminko odvrací pohled, zadržuje dech, ztuhne nebo začne plakat, může jít o signál přetížení. V takovém případě je vhodné pohyb zpomalit a začít zpívat. U zpěvu se dech prohloubí, rodič přemýšlí nad slovami písně, nevědomě poodstoupí od pozorování dítěte a tím mu ulehčí usínání.
Podobně to funguje i u starších dětí. I ony si často pomáhají pohybem, když je toho na ně moc, houpou se na židli, chodí sem a tam, skáčou, točí se nebo si rytmicky podupávají. Nejde o zlobení ale o způsob, jak si vyrovnat s aktuální situací. Rytmický pohyb jim pomáhá uvolnit napětí i lépe zpracovat emoce. Proto je volná možnost neorganizovaného pohybu pro děti tak zásadní.
Na dospělých působí pomalý, pravidelný pohyb, ideálně někde venku a na klidném místě také relaxačním a blahodárným způsobem.